: ARCHITEKTURA 

48 : Socialistický realismus

: Po roce 1948, kdy se v Československu dostal k moci komunistický režim, se začala formovat nová podoba společnosti. Politická moc zasáhla nejen do hospodářství a každodenního života, ale výrazně i do kultury, včetně architektury. Umění i stavebnictví začalo sloužit jako nástroj ideologie, mělo vyjadřovat moc státu a podporovat myšlenku „nového člověka“ v rámci „budování“ socialistické společnosti. Znárodňování a rušení soukromého podnikání, se nevyhnulo ani architektury. Nový režim vedl ke zrušení privátních ateliérů a k následnému vytvoření státních projektových ústavů (tzv. stavoprojektů). 

Stalin, v Sovětském svazu a jeho satelitech, násilně prosadil tzv. socialistický realismus, jako oficiální směr umění a architektury. Styl se vyznačoval především svou naprostou symetrií, monumentalitou, historizujícími prvky a honosnými zdobným doplňky. Je zavádějící, že po období jednoduchých tvarů, experimentování s novými materiály a ladných křivek funkcionalismu se architektura ve východním bloku vydala proti proudu času, a to až přímým citováním anticko-renesančních slohů. V československém prostředí tento vliv znamenal rychlý odklon od poválečné moderny a funkcionalismu. Architekti byli nuceni přizpůsobit svou tvorbu novým požadavkům. V 50. letech vznikají kulturní domy, monumentální školy a administrativní budovy. Typickým příkladem je pražský Grand Hotel International v Dejvicích od Františka Jeřábka a kol. z let 1952–1957. Mezi další ukázky patří některé ministerské budovy či celé obytné čtvrti, například ostravská Poruba, navržená se širokými bulváry a reprezentativními náměstími. V roce 1953 se v Sovětském svazu dostává k moci Nikita Chruščov, který definitivně odsuzuje Stalina i jím podporovaný socialistický realismus (1954). 

58 : Expo 58

: V roce 1955 se československá vláda rozhodla zúčastnit Světové výstavy v Bruselu. Československo se chtělo světu prezentovat jako moderní socialistický stát. Jedním z hlavních důvodů pro přihlášení byl zoufalý nedostatek deviz. Stát se proto chtěl více zviditelnit pro obchod se Západem. V roce 1956 byla na základě výstavního scénáře vypracovaného Jindřichem Santarem vyhlášena užší architektonická soutěž, ve které zvítězil návrh Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného. Československý pavilon na světové výstavě Expo 58 byl řešen, jako tři blokové výstavní sály, mezi sebou propojené skleněnými galeriemi a v úrovni parteru se zaoblenou restaurací v nádvoří. Stavba dokonale bezozdobná, bez přemrštěných doplňků s racionálním uchopením, na technické a konstrukční úrovni. Československá reprezentace byla úspěšná, pavilon byl oceněn Zlatou hvězdou za nejlepší pavilon Expa 58. 

Po roce 1958 se v Československu (východní Evropě) začíná obnovovat kontinuita architektonického vývoje, která byla přerušena násilným nástupem socialistického realismu. Navazuje se na funkcionalismus a jeho přirozené pokračování v poválečných směrech. Cubr, Hrubý, Pokorný, položili základ moderní Československé architektury 50 let. 

: Moderní uvažování v architektuře se po dlouhé přestávce, vytvořené obdobím socialistického realismu, začalo znovu prosazovat. S příchodem nových materiálů, inspirací ze západních zemí a nové generace architektů, se československá architektura začala vzpamatovávat. Kromě velkého stavebního boomu se vypisuje v nebývalé míře ohromné množství architektonických soutěží. Architektonické soutěže jsou obecně jedním z nejlepších cest ke zvyšovaní kvalit architektury, protože jednotlivé konkurenty nutí hledat nová, elegantní, racionální řešení, aby dosáhli úspěchu. Mluvilo se také o potřebné výstavbě nových bytů, nutnosti více racionalizovat a typizovat stavebnictví, z tohoto důvodu se více uplatňuje tzv. prefabrikovaný systém  panelů, vznikají panelová sídliště. 

Zajímavou odpovědí na to je experimentální montovaný domek z roku 1962, na němž se podíleli Karel Hubáček, Vlastimil Šedý, Josef Patrman a Václav Bůžek v rámci Krajského projektového ústavu v Liberci. Obytná plocha je téměř stejná jako u normálních bytových jednotek tehdejší doby. Autoři vypracovali několik variant, které kombinovaly rozdílné objemové, výškové a dispoziční řešení, včetně možností dvojdomů a trojdomů. Vznikl jako prototyp širší, avšak nikdy nerealizované koncepce variabilního bydlení. Byl vytvořen jen jediný exemplář, který dodnes stojí v Alšově ulici v Liberci. 

59 : Zavěšené fasády

: Impuls Expa 58 povzbudil architekty k napojení na západní vzory. Velmi rychle vznikaly první projekty a realizace tzv. internacionálního stylu, které přinášely nové technologie a architektonické proporce. V letech 1959–1964 přichází Karel Prager a jeho Ústav makromolekulární chemie, v Praze na Petřinách. Budova s lehkým skleněným obvodovým pláštěm, inspirovaným realizacemi Ludwiga Miese van der Roheho, byl dlouholetým snem řady architektů. Prager byl architekt technologií, miloval nové materiály, velkoformátová skla. Usiloval, aby architektura a technologie byly v souladu. V této době v ČSSR neexistovali komponenty a ani systém, jak zavěšené fasády vyrobit a používat, Prager jej vymyslel. 

Připravil strukturu pro podmínky tehdejšího stavebního průmyslu, dokázal prosadit výrobu potřebných prvků i vznik továrny, která komponenty začala vyrábět.

V Praze 1961–1967 vznikla centrála státního podniku Strojimport , jehož autoři jsou: Zdeněk Kuna, Zdeněk Stupka, Olivier Honke-Houfek. Stavba je jednou z prvních výškových administrativních budov se zavěšenou fasádou u nás. Strojimport má také řadu prvků inspirovaných Miesovým mrakodrapem Seagram Building v New Yorku z let 1954–1958. 

Velmi podobnou budovou Strojimportu, je komplex PZO Chemapol–Investa . Chemapol vznikl v letech 1967–1970 (Praha) podle návrhu architektek Zdenky Marie Novákové a Dagmar Šestákové. Architektonické řešení je charakteristické kompozicí hlavního dvanáctipodlažního deskového křídla, doplněného o nižší boční objekty propojené parterem. Výrazná je lehká závěsná fasáda od italské firmy FEAL.

64 : Brutalismus

: Brutalismus v 60. letech do ČSSR příliš nezasáhl, na to nebyl stavební průmysl zatím připraven. Stavbami, které nesou výrazné brutalistní rysy jsou československé zastupitelské úřady po celém světě. Vznikly tak ambasády v Brasílii , v Londýně , ve Stockholmu  a pozdější v Athénách.

V tuzemském prostředí můžeme pozorovat např. ojedinělý přístup při rekonstrukci věží kostela Emauzského kláštera. Ten byl při spojeneckém náletu Prahy v únoru 1945 značně pobořen. Rekonstrukce kostela proběhla v letech 1964–1968 podle projektu architekta Františka Marii Černého. Původní, pobořené věže byly nahrazeny betonovými skořepinovými křídly, zakončenými pozlacenými hroty. 

Rize brutalistní stavbou 60. let na území Čech, je hotel Intercontinental, projekt kolektivu autorů Karla Filsaka a jeho spolupracovníků, Karla Bubeníčka, Jiřího Loudy a Jaroslava Švece, z let 1967–1974. Intercontinental, dnes již Fairmont Golden Prague, je příkladem citlivého zasazení brutalistické budovy do historického jádra Prahy. Na nesmírně kvalitních interiérech pracovali např. architekti František Cubr a jeho žáci Vladimír Štulc a Jan Vrana, Jan Šrámek či René Roubíček. 

Pozoruhodnou realizací je kostel svatého Josefa v Senetářově, od Ludvíka Koleka z roku 1969. Zajímavá je aplikace stylu na typologicky odlišnou stavbu. Vstupnímu průčelí dominuje prosklený portál mezi čtyřmi betonovými pilíři. Dominantním prvkem je pak železobetonová skořepinová střecha nad střední lodí, připomínající koráb. Matně tak připomíná jedno z vrcholných děl Le Corbusiera, a to Notre Dame du Haut ve Francii. 

65 : Procento na umění

: V roce 1965 vychází v platnost zákon, který nařizuje, že na umění musí být vynaloženo 1 až 4 % z předpokládaných nákladů stavby. Architekti tak často spolupracují s jednotlivými umělci. Spolupracuje se se skláři: Jaroslava Brychtová a Stanislav Libenský, realizují takřka ve všech důležitých stavbách 60.–70. let (např. spád meteoritů na Ještědu). Sochaři, Stanislav Kolíbal a Jiří Novák obohacují svými skulpturami např. velvyslanectví v Londýně.  

66 : Prager a Machoninovi

: Druhá polovina 60. let přinesla velké množství mimořádně kvalitních staveb a projektů, které ukazovaly nejrůznější tendence domácí i západní architektury. Architektura se díky stále častějším vypisováním architektonických soutěží neustále posouvala kupředu a začínala dobývat svět. Bezesporu těmi nejznámějšími čelními představiteli jsou: 

Hotel Thermal od dvojice architektů Věry a Vladimíra Machoninových, z roku 1964. Objekt se nachází formálně na pomezí mezinárodního stylu a brutalismu. Stavba vyniká promyšlenou dispozicí, schopností pojmout hotelové, lázeňské i festivalové funkce a citlivým zasazením do krajiny lázeňského údolí v Karlových Varech. Areál je doplněn o venkovní bazén s vyhlídkovou kavárnou. Výstavbě dominanty padla za oběť celá městská třída, jejíž součástí byla řada architektonicky a historicky cenných budov. K úspěchu architektonického návrhu nahrávala nejen úprava veřejného prostoru vytvářejícího bezprostřední okolí stavby, ale i interiérový design, na kterém pracovali Vladimír Machonin, Stanislav Libenský, Jaroslava Brychtová, René Roubíček. Hotel Thermal byl pečlivě navržený a dobře vybavený hotelový komplex. 

V roce 1966 byla vyhlášena vyzvaná architektonická soutěž na dostavbu budovy Národního (později Federálního) shromáždění.  Soutěž byla určena pouze pro omezený počet vybraných architektonických kolektivů. Zúčastnili se jí např. manželé Machoninovi, bruselští  architekti: František Cubr, Josef Hrubý a Zdeněk Pokorný, Stanislav Hubička či Jaroslav Fragner. Karel Prager, ze všech soutěžících, nalezl nejlepší hmotové řešení pro dané místo. Někdejší neoklasicistní burzu z let 1936–1937 od Jaroslava Rösslera Prager zachoval a požadovanou hmotu vynesl nad ní. Nástavbu tvoří čtyři Vierendeelovy nosníky  o délce 80 metrů, které jsou neseny na čtyřech úzkých vnějších sloupech. Mostní konstrukce, která se běžně používá při dopravních stavbách, byla tentokrát využita zcela neobvyklým způsobem. Fasáda využívající terčové zavěšení skleněných tabulí byla ve své době největší realizací tohoto typu na světě. Na přelomu let 1969–1970 jí věnoval prostor francouzský časopis L'Architecture d’Aujourd’hui. Ve světovém měřítku vzbudila větší ohlas než slavný Hubáčkův televizní vysílač na Ještědu. 

V budově se dodnes nachází řada dochovaných uměleckých děl, například "Mobil" na střeše budovy od Jiřího Nováka, či skleněné plastiky Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové

68 : Fenomén SIAL

: Začátkem 60. let se Karel Hubáček usadil v Liberci, nastoupil do Libereckého Stavoprojektu a postupně se stal jeho vedoucím. Hubáčkova touha dělat věci jinak vyústila se zajímavou koncepci bydlení. V roce 1961 vzniká experimentální montovaný domek, který byl z prefabrikovaných betonových panelů. Širší realizace se však nedočkal. V roce 1964 se v jeho ateliéru objevuje návrh na ojedinělý dům, Wolkerák. Jedná se o panelový dům, který vyšel z vlastní angažovanosti Jaromíra Vacka. Návrh Hubáčkova ateliér vycházel z konstrukční soustavy T 06 B, ale byl spíše experimentem s typizovanými prvky. Výsledkem je v prostoru skvěle zasazený dům, který se organicky ohýbá podle vrstevnice svahu. 

Zlatým hřebem je bezpochyby horský hotel a televizní vysílač na Ještědu. V lednu 1963 vyhořela původní horská chata na vrcholku Ještědu od Ernsta Schäfera. Ještě tentýž rok byla vyhlášena velká architektonická soutěž na stavbu nového hotelu a vysílače.

Všechny návrhy podob Ještědu byly koncipovány jako dva samostatné objekty, hotel a vysílač, vyjma jednoho. Hubáčkův rotační hyperboloid tyto dvě rozdílné funkce spojil do jedné. V dolních patrech přístupných veřejnosti je umístěna restaurace s barem, o patro výše hotel, a v bílém plášti, těsně pod špičkou, radiokomunikační antény a vysílače. Geniální aerodynamický tvar je totiž skvěle zakomponován do krajinného rámce, Ještěd dopřává hoře špičku. Nadčasovou high-tech architekturu Ještědu ocenila mezinárodní porota prestižním oceněním Augusta Perreta  ještě před jeho dokončením, a to v roce 1969 . K úspěchu Ještědu nahrává jeho zdařilý interiér a mobiliář od designera Otakara Binara. Nádobí od Karla Wünsche, umělecká díla, jako např. Spád meteorů od dvojice Libenský a Brychtová, či železná mříž od Jaroslava Klápštěho. 

Dělat věci jinak společně s táním společenských a politických ledů, které pozdní 60. léta představovala, vyústilo k odchodu Hubáčka a jeho spolupracovníků ze stavoprojektu. Díky podpoře primátora města Jiřího Moulise, společně s Miroslavem Masákem a Otakarem Binarem zakládají dnes již legendární SIAL (Sdružení Inženýrů a Architektů Liberec). Tvorba SIALu se snažila hledat východiska architektonické tvorby v technických inovacích, to se odráželo po celou dobu existence kanceláře.

V roce 1969 vzniká tzv. školka SIALu, která měla přilákat nové, čerstvě dostudované architekty, kteří by přinesli nové a svěží nápady do tvorby. Přispívá k tomu i touha spolupracovat s autory Ještědu, který budil senzaci už během výstavby.

: S příchodem okupačních vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 komunistický režim výrazně přitvrdil. Postupnou demokratizaci, v jejímž duchu se Pražské jaro neslo, se nepodařilo zachovat. Následující období normalizace přineslo naprostý útlum svobodnějšího uvažování, nejen v politice. Řada architektů se rozhodla emigrovat do zahraničí. 

Architektonické ateliéry SIAL a pražské Sdružení projektových ateliérů bylo nutné znovu začlenit do systému národních stavoprojektů. SIAL, po své dvouleté existenci, je rozpuštěn jeho architekti míří do jednotlivých krajských stavoprojektů. Sdružení projektových atelierů (alfa, beta, gama, epsilon) se přeskupilo v Projektový ústav výstavby hl. m. Prahy, který nadále oficiálně fungoval jako experimentální projektová organizace města. I zde však došlo k výraznému omezení tvůrčí svobody.

Československý svaz architektů, v rámci Analýzy činnosti, jmenoval skupinu šestadvaceti architektů (Karel Prager, Ivan Ruller, Jan Šrámek, Vladimír Machonin, Miroslav Masák, Zdeněk Vávra a další...), kteří sice mohli zůstat u své práce, ale pro veřejnost přestali existovat. 

V období československé architektury 1958–1971 nejprve výrazně vzrostlo a později pokleslo množství vypisovaných architektonických soutěží.  Po 14. sjezdu KSČ v roce 1971, který stanovil zvýšení objemu stavebních prací a důraz na prefabrikaci, ustoupila architektonická tvorba ekonomickým a výrobním požadavkům.

Výraznějším důvodem byla proměna společnosti, která přestala dbát o výjimečnost a estetičnost jednotlivých staveb. Dalším negativním aspektem socialistického stavebního průmyslu, bylo pohrdání městskou zástavbou z 19. stol. Docházelo tak v nebývalé míře k demolicím budov, městských částí či celých měst.

Ačkoliv byla architektura 70. let výrazně podřízena ideologickým zájmům, vznikaly i realizace s mimořádnými architektonickými kvalitami. V roce 1972 vyrostl ojedinělý hotel Ural (Gloserová Jaroslava), který na svoji dobu skvěle reaguje na historickou zástavbu centra Plzně. (Smutnou ironií osudu je fakt, že na úkor stavby byla provedena demolice goticko-renesančního domu)

V roce 1967-1977 (Praha) vzniká, Budovy Ústředního dispečinku tranzitního plynovodu, Federálního ministerstva paliv a energetiky a Světové odborové federace, zkráceně TRANSGAS od Václava Aulického, Jiřího Eisenreicha, Ivo Loose, Jindřicha Malátka. Urbanisticky šlo o promyšlený celek, který navazoval na dobové koncepce moderního městského centra. Komplex zahrnoval administrativní, dispečerské i technické části. Přes všechny debaty a pokusy o záchranu stavby byl v roce 2019 zdemolován. 

70 : Obchodní domy

: Koncem 60. let začalo komunistické Československo reagovat na potřebu výstavby obchodních domů. V roce 1968 byl založen, trust obchodních domů Prior. Ve městech se objevovala alespoň částečná snaha začlenit nové stavby do stávajícího urbanistického prostředí, tato snaha však nebyla vždy plně úspěšná. Bylo zřejmé, že stavění se stalo jakýmsi maskovaným ideologickým nástrojem.

V důsledku toho často docházelo k jevu, který byl posměšně označován jako "priorizace", kdy byla do historického jádra města umístěna výrazná a rozměrná stavba obchodního domu Prior, která svým měřítkem i výrazem dominovala okolní zástavbě. Jedním z typických takto necitlivých zásahů je např. obchodní dům v Olomouci od Jana Melichara, z roku 1972. Kdy své zásobovací zázemí orientoval s bezprostřední blízkostí ke kostelu sv. Mořice, a to s motivem zničit prostor před historicky cennou církevní stavbou. V Jihlavě došlo k celému narušení jádra města, kdy uprostřed Jihlavského náměstí byl zbourán soubor jedenácti historických domů. Poté bylo nutné celé náměstí přeskupit, pro vybudování nájezdních zásobovacích ramp.

Vznikaly ovšem i projekty s mimořádnými architektonickými kvalitami. V roce 1965 získala zakázku Růžena Žertová na obchodní dům Labe v Ústí nad Labem. Stavba s pravoúhlým objemem, typická pro architekturu 70. let, s lehkým zvlněným pláštěm připomínajícím řeku, byla dokončena v roce 1973. Žertová navrhla obchodní dům Prior i v Pardubicích. Korálově červená stavba s osmiúhelníkovými motivy patří dodnes k nejceněnějším dílům a představuje jeden z vrcholů architektury raných 70. let v Československu.

74 : Zahraniční podniky

: Dne 14. srpna 1974 vyhořel Veletržní palác, v němž tehdy sídlily podniky zahraničního obchodu (PZO). Po požáru bylo nutné pro tyto instituce rychle zajistit nové reprezentační budovy, neboť představovaly pro Československo významný ekonomický přínos. V průběhu 70. let tak v Praze vzniklo několik pozoruhodných realizací aktuální architektury.

Motokov  stanovil vysoký standard. Samotné vyprojektování projektu stihli architekti Honke-Houfek, Stupka, Valenta a Zdražil, pod vedením Zdeňka Kuny za neuvěřitelných šest neděl a postavena byla do tří let. Kultivovaně pojatá výšková kancelářská stavba se stala prvním mrakodrapem, na dnes již výškově zastavené Pankrácké pláni. V roce 1977, kdy byl Motokov dostavěn, se stala se svými 104 metry nejvyšší budovou v Československu.

Druhým objektem je administrativní budova zahraničního podniku Koospol, situovaná v pražských Vokovicích podél Evropské třídy (architekti: Fencl Vladimír, Franc Stanislav, Nováček Jan). Brutalisticky pojatá stavba byla dokončena souběžně s Motokovem v roce 1977. Areál se skládá z několika propojených objektů. Hlavní budova má nízkou základnu, nad kterou se nachází nadstavba administrativního bloku. Fasády jsou průběžně prosklené pásovými okny, doplněných betonovými prefabrikáty, které slouží zároveň jako slunolamy i jako součást krajinářského řešení okolního prostoru. Propojení ramp, schodišť, teras a parkovacích ploch s nástupním mostkem vytváří promyšlený urbanistický celek, doplněný monumentální fontánou od manželů Radových. Celou stavbu realizovala stavební firma Beton und Monieurbau AG z rakouského Innsbrucku.

K Motokovu a Koospol, pak přibyly PZO Centrotex  s Omnipolem . Centrotex, od Václava Hilského a Otakara Jurenky, tvoří hlavní objekt s osmnácti podlažími a menší severní objekt se sedmi. Přízemní část, umístěná nad stanicí metra Pražského povstání, obsahuje atrium se vstupy do metra (stanice: Pražského povstání). Budovy mají monolitickou železobetonovou konstrukci, fasádu tvořící eloxovaným hliníkem  a pásovými okny. (dokončen v roce 1978) Centrotex je zdoben výtvarnými díly od umělců napříč uměleckými obory, například Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, Stanislava Hanzíka aj.

: Osmdesátá léta představovala období ambicí a snahy o modernizaci stavebního průmyslu, rozvoj ekologického myšlení i nových urbanistických koncepcí. Tyto tendence však byly často omezovány ekonomickými, politickými a institucionálními překážkami. Ekonomicky slabé Československo se nadále spoléhalo na průmyslově organizované stavebnictví založené na typizovaných prvcích. Upřednostňovala se výstavba standardizovaných obytných domů (zejména panelových jednotek), které již byly dříve navrženy a prověřeny. Tento přístup měl zefektivnit proces výstavby, zamezit časovým prodlevám při projektování a omezit finanční náklady. 

V osmdesátých letech se kritika panelových sídlišť přesouvá z odborného do laického prostředí. Kritika sídlišť se tak objevuje i např. v oblíbených médií tehdejší doby.

Navzdory neblahým podmínkám, pro tvoření kvalitní architektury v Československu, se sem vlivem západních zemí dostávají další architektonické trendy. Tím největším a nejdůležitějším je postmodernismus. Nadále však zůstává trendem i architektura technicistního stylu, a to high–tech, ta je součástí vyjadřovacího výrazu postmodernismu. 

: High-tech

Významným představitelem je typologicky nejodlišnější stavba v celé historii československého stavitelství, a to Veslařský kanál v Račicích. Myšlenka na vybudování sportovního kanálu vznikla v 70. letech 20. století, kdy tehdejší Československo hledalo důstojné zázemí pro vodní sporty. Lokalita Račice byla vybrána kvůli vhodnému terénu, blízkosti k Labi a dobré dopravní dostupnosti. Stavba kanálu probíhala v letech 1972–1986, přičemž hlavním cílem bylo vytvořit moderní závodiště pro veslování a rychlostní kanoistiku podle mezinárodních standardů. Z charakteristických rysů kanálu jsou startovací pontony a budky, které zajišťují naprosto přesný a synchronizovaný začátek každého závodu. Startovní zařízení je tvořeno soustavou pevných pontonů, na kterých jsou umístěny startovací mechanismy s držáky lodí. Ty lodě fixují v klidové poloze před výstřelem, aby byl start co nejférovější. Startovní budky, typické svým minimalistickým tvarem a účelovým designem, slouží jako prostor pro startéra a technické rozhodčí. Vše je sladěno tak, aby kanál umožnil závody na nejvyšší úrovni. Kanál byl vyprojektován architekty Tomášem Kulíkem, Janem Loudou, Zbyškem Stýblo, z architektonické skupiny LO–TECH.

Tranzitní telefonní ústředna v Hradci Králové byla postavena v letech 1977–1984 podle návrhu Václava Aulického, Jindřicha Malátka a Jiřího Eisenreicha. Nachází se v městské části Věkoše na levém břehu Labe, poblíž Labského mostu, a sloužila jako významné telekomunikační centrum pro celý region. Architektonicky představuje výrazný příklad pozdního modernismu s prvky high–tech. Stavba je tvořena členitou hmotou na půdorysu nerovnoramenného kříže, doplněnou o technické věže a nadzemní technologický blok. Fasády využívají světlý hliníkový obklad, geometricky tvarovaná okna a kontrastní červenou, typickou pro celý objekt. Budova byla koncipována tak, aby zároveň reflektovala technologický pokrok a urbanistické ambice doby, kdy se československá architektura snažila o spojení funkčnosti a estetické kvality.

Důležitou realizací architekta Václava Aulického je Žižkovský televizní vysílač, stavba zahájená 24. listopadu 1985, vznikla podle návrhu architekta Václava Aulického ve spolupráci se statiky Jiřím Kozákem a Alexem Bémem. Její realizaci zajistil podnik Inženýrské a průmyslové stavby Ostrava. Vysílač dosahuje výšky 216 metrů, čímž se stal nejvyšší stavbou v Praze. Jeho celková hmotnost činí přibližně 12 000 tun. Z konstrukčního hlediska se jedná o technologicky vyspělou stavbu. Věž tvoří tři ocelové tubusy, které nesou devět samostatných kabin, ty plní různé funkce od technického zázemí přes restauraci až po vyhlídkové prostory a hotelový pokoj. V nejvyšší části je umístěna vysílací technika. Zkušební provoz vysílání byl spuštěn 25. března 1991.